Benžík chce jít ven
Benžík ví, že má nárok chodit ven. Říkáme tomu - Jdeme za pejskama? Je pak hned celý radostný a vrtí ocáskem. Poslední dobou dává svou radost najevo i hlasitým štěkotem, což je v půl sedmé ráno mocprima. Ihned je napomínán, tiše, hodnej, apod.. Zjevně nechápe, proč se zlobím, když jsem teď řekla, že jdeme za pejskama a on je přeci rád. Po chvilce překřikování, kdy se obleču do *psích* riflí, které mimochodem také vítá hlasitým haf haf, už konečně jdeme. Dostane kšandičky /no přeci kšíry/ a už pádí po schodech dolů, a dole u schránek na mě čeká. Pak ještě připneme vodítko a už už honem otevři, ať můžu ven.
Venku kontroluje každý označkovaný roh, a přepíše ho svou značkou. Rychle běží, asi aby toho stihl co nejvíc. Když jsem s ním půl hodiny venku, stačíme obejít celé nábřeží a ještě k Aldisu, protože on pádí. Cestou hlasitě zdraví kolemjdoucí pejsky, případně mě tahá k fenkám a vrčí na cizí pejsky. Nejvíc miluje pejska Bobíčka ze Šafaříkovy ulice - to je pro něj vzor všech ctností , ochránce, osobnost a idol v jednom. Ale o něm až v jiné kapitole.
A protože Benžík za chvilku zjistí, že je osm hodin večer, přiběhne a bude se tvářit, že přeci jdeme ven a že on na to má nárok !
A jak to tak přesně Benžík pozná, kolik je hodin?
No, zkrátka se asi na ty hodiny podívá, jinak to nevidím :-))).
Náhledy fotografií ze složky Benžíkova fotogalerie